Vtipy

Břichomluvec vystupuje se svou loutkou na klíně a vypráví vtip o hloupých blondýnkách. V tom vyskočí na nohy mladá žena s platinově blonďatými vlasy.

„Co vám dává právo takhle stereotypizovat blondýny?“ rozčílí se. „Co má barva vlasů společného s mým rozumem?“

Břichomluvec se zaskočeně začne omlouvat, ale ona na něj ukáže prstem a zařve:

„Do toho se nepleťte! Mluvím s tím malým hajzlíkem na vašem klíně!“

Hloupý Honza jde s ranečkem buchet do světa. Cestou u studny potká starou babku. Babka má hlad, cítí buchty v ranečku a proto hned začne Honzu přemlouvat:
„Synáčku, já jsem kouzelná babička a když mi dáš najíst, tak ti splním tři přání.“

Honza kývne a řekne:
„Dobrá babičko, dám ti jednu buchtu, ale musíš vypít jedno vědro vody.“

Babce chtivě zasvítí oči, vytáhne ze studny vědro s vodou a na jeden zátah ho vypije.

Honza na to:
„Víš, co, babičko? Dám ti tři buchty, když ale vypiješ tři vědra vody.“

Babka skočí ke studni, třikrát vytáhne vědro s vodou a kopne ho do sebe.

Jenže Honza má ještě lepší návrh:
„Dám ti celý ranec buchet, když vypiješ pět věder vody.“

Babka nemešká a pět věder do sebe nalije. Funí jako lokomotiva, břicho má jako těhotná klisna, devět věder vody je přeci jen devět věder vody, a dožaduje se na Honzovi rance buchet.

Honza na to:
„Houby hlad! Žízeň jsi měla!“

Co zbyde ze Sněhurky, když si sáhne na vysoké napětí?

???

Popelka.

Princ Bajaja se ztratí v lese a vidí před sebou chaloupku. Zabouchá na dveře, otevře mu stará hnusná ježibaba a říká:
„Nazdar debile!“

„To bude asi nějaký omyl. Já jsem princ Bajaja, ztratil jsem se v lese a potřeboval bych u Vás přespat.“

„Dobře, můžeš u nás přespat. Chceš spát se mnou, na lavici nebo s Mícou Fícou?“ ptá se ježibaba.

No, myslí si princ Bajaja, s babou spát nebudu a Míca Fíca bude asi ta hnusná kočka, co má na krku. A tak odpoví:
„Vyspím se na lavici.“

Ráno se probudí celý rozlámaný a jde se opláchnout ke studánce. Tam spatří dívku nesmírné krásy a ptá se jí:
„A kdo jsi Ty?“

„Já jsem Míca Fíca. A kdo jsi ty?“

„Já jsem debil!“

Popelce je nyní 95 let. Poté, co prožila život s nyní už nebožtíkem princem, sedí dnes na terase, v houpacím křesle a pozoruje svět se svým kocourem Bobem. Jednoho slunného odpoledne se před ní z ničeho nic objeví pohádková babička.

Popelka se podiví:
„Babičko, co Ty tu děláš po všech těch letech?“

Babička odpoví:
„Popelko, od doby, co jsem Tě viděla naposledy, jsi vedla příkladný život. A já bych Ti za to dnes chtěla splnit tři přání.“

Popelka byla překvapená. Zamyslela se a povídá:
„Víš, babičko, princ byl skvělý člověk, ale mizerný investor. Dnes tu žiji z ruky do úst z mizerného důchodu. Pomohlo by mi, kdybys mě učinila bohatou.“

V tu ránu se její houpací křeslo proměnilo ve zlato. Popelka ani nedýchá a děkuje babičce.

Babička odpoví:
„To je maličkost, jaké je Tvé druhé přání?“

Popelka se podívá na své křehké tělo a říká:
„Přála bych si být zase mladá, krásná a plná energie, jako jsem bývala.“

Přání se v mžiku stane realitou. Popelka je zase krásná a v těle cítí příjemné mrazení, jaké již po léta nepocítila.

Babička se zeptá ještě jednou:
„Máš poslední přání, co by to mělo být?“

Popelka pohlédne na vyděšeného kocoura v rohu a praví:
„Nemohla bys proměnit Boba v pohledného muže?“

Jako zázrakem se Bob protáhne a stojí před ní tak krásný muž, jakého ještě svět neviděl. Babička pogratuluje Popelce, popřeje jí šťastný nový život a zmizí stejně náhle, jak se objevila.

Bob a Popelka se po sobě chvíli toužebně dívají. Popelka beze slov zírá na nejkrásnějšího muže jakého kdy spatřila.

Tu se k ní Bob přiblíží a vezme ji do svých silných paží. Přitáhne si ji k sobě a ona cítí ve vlasech jeho horký dech, když Bob šeptá:
„Vsadím se, že teď lituješ toho, že jsi mě nechala vykastrovat.“

Dostane se Pražák do Brna, najme si průvodce a nechá si ukazovat město, které zná jen z knih. Pořád je nějaký nespokojený a když projíždí přes Černovice, nedá mu to a říká svému průvodci:
„Hele, koukej, máte tu všechno hrozně malé. Například tato budova by byla u nás v Praze alespoň třikrát větší!“

„Tak to vám věřím, to je totiž blázinec!“

Plave si tak jednou Franta v moři a najednou slyší:
„Franto, sundej si plavky!“

Franta se otočí, rozhlíží se, ale nikoho nevidí. Tak plave dál. Za chvíli zase slyší:
„Franto, sundej si plavky!“

Franta se opět rozhlíží. Když nikoho nevidí plave dál. Po chvíli zase uslyší:
„Franto, sundej si ty plavky!“

Franta se opět rozhlíží a když ani teď nikoho nevidí, zeptá se:
„Kdo to na mne pořád volá?“

„To jsem já, teplý golfský proud.“

Sedí vrána na větvi. Přijde k ní zajíc a ptá se:
„Co tam děláš?“

Vrána odpoví:
„Vidíš, machruju.“

„A můžu machrovat s tebou?“ ptá se zajíc.
„Tak pojď“ odpoví vrána a zajíc vyleze na větev. Za chvíli přijde liška a ptá se:
„Co tam děláte?“

„Machrujeme, to snad vidíš, ne?“ říkají vrána a zajíc.

„A můžu machrovat s vámi?“ ptá se liška.

„Tak pojď k nám“ a liška si také vyleze na větev. Za chvíli přijde medvěd a ptá se, co tam dělají.

„Machrujeme, machrujeme!“ odpoví zvířata.

„A můžu machrovat s vámi?“ ptá se medvěd.

„Můžeš.“

Medvěd vyleze na větev, ta pod jeho váhou praskne a všichni se řítí dolů. Vrána zamává křídly a za padajícími zvířaty zařve:
„Co machrujete, když neumíte lítat?“

„Modlíte se doma před jídlem?“

„Ne, proč? Moje žena vaří výborně!“

O´Brien žil na venkově sám, jen se svým psem. Ten mu však jednoho dne pošel. O´Brien se vydal na farnost za knězem:
„Otče, pošel mi pes, bytost, která mi byla nejbližší. Bylo by možno za ubohé stvoření odsloužit mši?“

Kněz byl laskavý, leč neoblomný:
„Obávám se, že to nejde. Nemůžeme sloužit mše za zvířata. Ale, jestli mohu poradit, dole v údolí je jakási podivná církev. Nikdo pořádně neví, v co věří a co vyznávají. Třeba by mohli něco udělat pro to ubohé stvoření.“

O'Brien se zaradoval. Ještě se na odchodu zeptal:
„Myslíte, otče, že tisíc dolarů bude na ten obřad stačit?“

Kněz ho rychle vtáhl zpátky na faru:
„Matko sedmibolestná, člověče zlatý! Proč jste neřekl hned, že ten pes byl katolík?“