Vtipy: Děti

Před jedním americkým supermarketem vlezlo malé děcko Santa Clausovi na klín a on se ho zeptal, jako všech dětí:
„Tak co by sis přál k vánocům, maličký?“

Děcko vyvalilo oči, poklesla mu brada a po pěti vteřinách povídá:
„Cože? Tys nečetl můj e-mail?!?“

Paní učitelka ve školce pomáhá chlapečkovi s obouváním bot. Oba tlačili, tahali, ale pořád se do těch botiček nemohli dostat. A když se to konečně podařilo, tak si oba upoceni sedli, chlapeček se podíval na boty a říká:
„Paní učitelko, my jsme dali botičky obráceně.“

Paní učitelka se také podívala, a skutečně, boty byly obuty obráceně. Paní učitelka však zachovala klid. Boty s menší námahou znovu sundala a znovu je rvali na nohy. Tentokrát správnou botu na správnou nohu.

Potom se chlapeček podívá na boty a říká:
„To, ale nejsou moje botičky.“

Učitelka se kousla do jazyka, a místo toho, aby na něj zařvala: „To jsi nevěděl dřív?“, tak s námahou zase botičky sundala.

Když byly boty dole, povídá chlapeček:
„To jsou botičky mého brášky. Maminka říká, že je mám nosit taky.“

Učitelka už nevěděla jestli se má smát nebo plakat a znovu pomohla chlapečkovi do bot. Když mu po té úporné práci pomohla do kabátu, tak se zeptala:
„Kde máš rukavičky?“

Chlapeček odvětí:
„Rukavičky mám nacpané v botičkách ... “

... soudní proces s učitelkou začne příští měsíc ...

Do baru v Texasu vtrhne rozjařený Texasan a objedná rundu pro všechny, protože jeho žena právě porodila typického malého desetikilového texaského kovboje! Gratulace a obdivné výkřiky proudí ze všech stran, jedna z přítomných turistek omdlí, když si představí rozměry desetikilového texaského novorozeněte, doutníky se rozdávají na vše strany.

O dva týdny později se Texasan v baru objeví znovu. Barman se usměje a už zdálky ho zdraví:
„A vida, hrdý otec desetikilového Texasáněte! Povězte, jakpak se tomu vašemu malému šampionovi daří, kolik už váží teď?“

Hrdý otec se podělí:
„Teď má osm kilo!“

Barmana to zmate a zneklidní, zeptá se starostlivě:
„Co se stalo? Vždyť měl už při porodu deset kilo?“

Texasan se zhluboka napije piva, otře ústa, opře se o bar a usměje se na barmana:
„No ano, ale rozhodli jsme se pro obřízku.“

Přiběhne Pepíček k tatínkovi a ptá se:
„Tati, co je to mozek.?“

„Teď né Pepo. Já mám v hlavě úplně jinné věci.“

Jde chlapeček po ulici a táhne za sebou traverzu:
„Pój tlavelzo, pój! Pój tlavelzo, pój!“

Jde kolem něj jakási stará paní a nevěřícně kroutí hlavou:
„Takovej velkej chlapeček a neumí R!“

Kluk se na ni opovržlivě podívá a znovu obrátí zrak k traverze:
„Pój tlavelzo, pój a Ty mě babo polib prrrdel.“

Přijde Mikuláš do Jedličkova ústavu a povídá:
„Kdo zazpívá, dostane dáreček. A kdo k tomu zatancuje, dostane dárečky dva!“

Přijde Pepíček, začne nekoordinovaně mávat rukama a dělat:
„Aúaúaúaúúúa…“

„A kdo bude dělat kraviny, nedostane nic!“

V rodině podnikatele Nováka povídá malá Janička u večeře mamince:
„Mami, tatínek povídal naší kuchařce, že je anděl. To určitě poletí, viď?“

Rodiče večer spěchají do divadla a tak pustí dítěti gramofon, aby po doposlechnutí desky šlo ihned spát. Vrátí se domů za dvě a půl hodiny, dítě bije hlavou o zeď a křičí:
„Chci!chci!chci!“

A z gramofonu se ozývá:
„Chcete slyšet pohádku? Chcete slyšet pohádku? Chcete slyšet pohádku?…“

Přijde holčička do zverimexu a žvatlá:
„Puosimvás, máte maí kwáíčky?“

Prodavač nasadí klasické dětské žvatlání, sehne se k ní a vezme ji k výběhu:
„Ty bys chtěla kwáíčka? A jakýho? Máme tu maího hnědýho kwáíčka, maího chwupatýho šedivýho kwáíčka, maího uoztomiího bíuího kwáíčka…“

Holčička se dívá do výběhu, zamyslí se a povídá:
„No jak tu tak koukám na ty maí kwáíčky, tak myslim, že moe kwajta na bauwu doceua seue.“

Otec vysvětluje synovi:
„Ten výprask jsem ti dal proto, že tě mám moc rád.“

„Ale tati, tolik lásky si snad ani nezasloužím.“