Synovi je čerstvě 18 a ptá se otce:

„Tati, když je mi už osmnáct, můžu jít na pařbu?“

Táta mu povídá, že jasně, ale ať nepije, že ho pak bude druhý den bolet celý tělo. Tak že jo. Druhý den se syn probudí dolámaný jak svině, a hned povídá tátovi:

„Proč mě bolí celý tělo, dyť jsem včera nepil...“

„To, že jsi přišel nalitý ve dvanáct a matce nadával do starých kurev, to by mi nevadilo. To, že ses snažil znásilnit vlastní sestru, až se před tebou musela zavřít do koupelny, to bych taky rozchodil. Ale když ses vysral před televizi, do toho hovna napíchal párátka a řekls, že ode dneška bydlí ježeček s námi, tak jsem tě zbil jak hada...“

Ulicí se řítí motocyklista. V zatáčce dostává smyk a sráží mladíka na přechodu. Řidič, ještě notně opilý ze silvestrovské zábavy, se rychle zorientuje, vyskočí na motorku a mizí v dálce. Po chvíli k poškozenému chodci přibíhá policista, který byl svědkem nehody. V té chvíli vyjde najevo, že chodec je policistovi dobře známý kapesní zloděj.
„Zapamatoval jste si jeho číslo?!“

„Nejen to, pane příslušníku. Mám dokonce jeho náprsní tašku…“

„Kdybyste byl s právníkem, politikem a klarinetistou v jedné místnosti a měl v pistoli jen dva náboje, na koho byste střílel?“

„Na klarinetistu. Dvakrát.“

Dva policajti najdou granát. Jeden říká:

„Co budeme dělat?“

Druhý odpoví:

„Odneseme ho na stanici.“

První namítá:

„A co když cestou vybouchne?“

Druhý uklidňuje:

„Budeme říkat, že jsme ho našli už takhle.“

Při kácení byl dřevař Kočvara zasažen padajícím kmenem a zle pohmožděn. Musel být dopraven do nemocnice. Přišel ho navštívit i jeho zaměstnavatel:

„Jak se vám vede, pane Kočvaro?“

„Děkuji za optání, už to ujde.“

„Jak dlouho pracujete u nás v lese?“

„Dvacet let.“

„Jste ženatý?“

„Ano, s Kateřinou, rozenou Oplatkovou.“

„Tak? Vypravujte mi teď, jak se to neštěstí stalo!“

„Jednoduše. Kateřina čeká dítě, a tak jsem si ji musel vzít.“

Na pláži vyloví láhev a v ní je lístek:
„Ztroskotal jsem na pustém ostrově. Nejsou tu ani zloději, ani policajti, ani banky, ani exekutoři, ani berňák. Chcípněte si tam u vás všichni závistí!“

Píše se rok 1961, v rádiu právě hlásili, že Sovětský svaz vypustil do vesmíru kosmickou loď s prvním člověkem na palubě. Pepíček to uslyšel a utíká za dědou:
„Dědečku, dědečku, Rusové poslali člověka do vesmíru!“

„Do vesmíru? To už je neposílají na Sibiř?“

„Miláčku, musíme si určit nějaká pravidla, aby mezi námi nevznikaly krizové situace a měli jsme se stále rádi.“

„Povídej drahý.“

„Miláčku, když přijdu a budu mít kšilt čepice dopředu, tak je vše OK, miluji tě, v posteli všechno bude. Ale když budu mít kšilt dozadu, tak na mě nemluv a v posteli nic nebude. Rozumíš?“

„Ano, drahý. A teď ještě já doplním pár věcí za sebe. Když budu stát s rukama založenýma na prsou, tak je vše v pořádku, teplou večeři dostaneš, v posteli všechno bude a já tě miluji. Ale když budu stát s rukama v bok, tak je mi úplně u prdele, na který straně máš kšilt!“

Sedlák jel do města na nákupy. V železářství koupil kovadlinu a kbelík. Na trhu párek kuřat a husu. Jak ale teď dostat všechno domů?

Prodavač mu poradil:
„Dejte kovadlinu do kbelíku a neste ho v jedné ruce, do druhé ruky husu a pod každou paží jedno kuře.“

Sedlák poděkoval a vyšel. Cestou ho zastavila slečna, že zabloudila a potřebovala by poradit, jak se dostane na určitou adresu.

„To je náhoda! Já jdu taky tam. Pojďte a já vás doprovodím. Tudy přes park to bude blíž.“

„A jak vám můžu věřit, že mě v parku nepřitisknete k plotu, nevyhrnete mi sukni, nestáhnete mi kalhotky a neznásilníte mě?“

„Podívejte se. Nesu kýbl, kovadlinu, husu a dvě kuřata. Jak bych vás takhle mohl přitlačit k plotu a udělat to, čeho se bojíte?“

„No, mohl byste dát husu na zem, přiklopit ji kbelíkem, ten zatížit kovadlinou - a kuřata já vám klidně podržím.“