To znáte, jak jede Čech na dovolenou k moři a v klidu si rybaří, když z ničeho nic najednou chytne zlatou rybku? No, tak tu rybku vytáhne a ona povídá:
„Hele, když mne pustíš, tak ti splním dvě přání, já jsem totiž zlatá rybka.“

A on teda, že jo, ale jak to, že jenom dvě, když v každý pohádce a v každým slušným vtipu se zlatou rybkou se vždycky plní přání tři. No a rybka mu vysvětluje, že se časy mění, nejsou peníze atp., no prostě se vymlouvá co to jde.

No ale stejně se dohodnou na těch dvou přáních, a rybka povídá:
„Tak si teda přej svoje první přání.“

A Čech se zadívá do zapadajícího slunce nad mořem a říká:
„Tak já si teda přeju, aby to moře bylo plný piva.“

„Staniž se“, řekla ryba a stalo se. „A to druhý přání?“ ptá se ryba.

Čech se zase zamyslí a říká:
„Ještě tři lahváče na ráno!“

Přijde host do baru v nejvyšším patře mrakodrapu. Vypadá to tam slušně, tak si přisedne k pultu, objedná si a dá se do řeči s chlapíkem vedle.
„Jsem tu poprvé, stojí to tu za to?“

„Jo, já jsem tu furt. Je to tu vážně mimořádný místo.“

„V čem?“

„Vidíš támhleto okno? To třetí zleva? Vítr tu naráží na stěnu budovy tak zvláštním způsobem, že když vyskočíš ven, uletíš jenom pár metrů a hodí tě to zpátky.“

„Ale to přece nejde.“

Chlapík se místo odpovědi zvedne, otevře okno a vyskočí. A opravdu. Uletí sotva deset metrů, zastaví se ve vzduchu a proletí oknem zpátky dovnitř.

„Je to sranda, měl bys to taky zkusit,“ řekne a vrátí se k baru.

Host zaváhá a pak proskočí otevřeným oknem. Deset metrů, dvacet, třicet, padesát a plác, rozmázne se o chodník.

Barman se nakloní k chlápkovi a utrousí:
„Poslyš, Supermane, ty, když se trochu napiješ, seš vážně pěkná kur.a!“

Paní učitelka se ptá žáků:
„_Děti, kdo mi řekne větu, která obsahuje slova “zřejmě„ a “možná„?_“

Hlásí se Pepíček a říká:
„Moje sestra si včera vzala knihu a šla do ložnice.“

Učitelka se zamyslí a říká:
„_Ale Pepíčku, tam přece žádné “zřejmě„ ani “možná„ není!_“

Pepíček se usměje a dodá:
„Zřejmě si tam šla číst, a možná ne.“

Leze slon na strom a jde okolo medvěd a ptá se:
„Slone, proč lezeš na ten strom?“

„Protože mám rád jablíčka“

„Ale slone ty lezeš na borovici!“

„No já je mám v kapse….“

Vykoukne krokodýl z vody na rybáře a ptá se:
„Berou, berou?“

„Ále kdepak, ani ťuk…“

„Tak se na ně vykašli a pojď se vykoupat.“

Do nádražního bufetu zavítá návštěvník z vesmíru. Objedná si guláš a upozorňuje číšníka:
„A dejte mi hodně lásky.“

Ten se na něj nechápavě podívá:
„Lásky?“

„No, lásky,“ nenechá se znejistět tvor z vesmíru.
„Slyšel jsem, že je to koření života!“

Vypráví s úžasem svým společníkům z cirkusu polykač nožů:
„Přátelé, představte si, co se stalo.“ „Můj synek, kterému je teprve devět měsíců, spolkl první špendlík!“

Svatý Petr stál u Nebeské brány, když najednou pocítil naléhavou potřebu si odskočit. Požádal tedy Ježíše, aby ho na pár minut zastoupil.

Ježíš se zeptal:
„Je něco zvláštního, na co bych si měl dát pozor?“

„Ani ne. No, když někdo přijde, zeptej se ho na jméno, věk, adresu a podobně. A požádej ho, aby chvíli počkal,“ odpověděl Svatý Petr.

Asi po patnácti minutách přišel ke dveřím starý, shrbený muž s bílým plnovousem a žádal, aby mohl vstoupit.

„Vaše jméno, pane?“ zeptal se Ježíš.

„Nepamatuji si.“ odpověděl stařec.

„Vaše rodné město?“

„Nepamatuji si.“

„Věk?“

„Nepamatuji si.“

„Dobře. A pamatujete si něco ze svého minulého života?“

„Oh ano. Pamatuji si, že jsem žil v malém městečku. Pamatuji si, že jsem pracoval jako tesař. A co víc, měl jsem velmi známého syna, kterého všichni milovali a obdivovali.“

S očima plnýma slz Ježíš vykřikl: „Tati. Ach, tati…!“

Stařec se rozzářil a zvolal:
„Pinocchio…!!!“

Víte, co je na ceduli, která stojí u „Brněnského orloje“?

Zákaz vstupu Monice Lewinské.