Medvěd se rozhodne emigrovat do Německa. Šlape si to takhle k hranicím a potká zajíce. Zajíc se ho ptá, kam jde. Medvěd mu odvětí, že do Němec.

Zajíc:
„Vem mě s sebou.“

Tak si ho medvěd strčí do kapsy. Přijde k hranicím a tam se ho celník ptá, kam jde.

„Ale jdu na chvíli za kámošem do Němec.“

Celník si ho prohlíží a říká:
„Co to máte v kapse?“

Medvěd se plácne přes kapsu a praví:
„Ale, to je jen fotka zajíce.“

Vrátí se Dežo ze školy a chlubí se mamince:
„Dnes jsme se učili počítat do tří a já uměl do čtyř. Je to tím, že jsem cikán?“

„Ne,“ odpoví matka, „to je tím, že jsi chytrý.“

Druhý den zase:
„Dnes jsme se učili první písmenka – A, B a C. Já uměl i D a E. Je to tím, že jsem cikán?“

„Ne,“ chválí ho matka, „to je tím, že jsi chytrý.“

Třetí den:
„Mami, dnes byl ve škole pan doktor a všichni jsme se museli svléknout. Všichni ho měli takového malého, jen já ho měl mnohem většího. Je to tím, že jsem chytrý?“

„Ne,“ povídá matka, „to je tím, že ti je jedenadvacet!“

Malý nepřizpůsobivý chlapec píše Ježíškovi:
„Milý Ježíšku, celý rok jsem byl hodný a nezlobil...“

Zarazí se a říká si: *„Ježíšek to asi ví“„ a škrtá...

Začal znovu:
„Milý Ježíšku, celý rok jsem se pilně učil a chodil do školy...“

Zarazí se, zamyslí se a znovu škrtá...

Potřetí začne:
„Milý Ježíšku, celý rok jsem nic neukradl...“

Pak chvíli váhá.... Znovu škrtá a papír trhá. Dochází mu, že vlastně Ježíšek ví všechno, ví, jak celý rok zlobil, nechodil do školy a ukrad na co přišel, a že nejspíš tedy od něho dostane pěkný hovno.

Sklopí smutně hlavu a dlouze přemýšlí... Najednou zavýskne, sebere se a jde do kostela.
Když se vrátí, vytáhne z pod bundy sošku Panny Marie, postaví si ji na stůl a začne psát znovu:
„Milý Ježíšku, jestli chceš ještě někdy vidět svou maminku..“

Gynekolog je u soudu pro brutální ublížení na zdraví a vypovídá:
„Víte, já jsem měl na středisku 40 pacientek, pak jsem jel do nemocnice a měl jsem dalších 20, pak jsem jel do dívčího učiliště na pravidelnou roční prohlídku, těch bylo 25, pak jsem měl ještě 35 pacientek ve své privátní praxi a když jsem šel večer unavenej parkem domů, oslovila mě poškozená a řekla mi, že mi ji za kilo ukáže.“

Domácí práce trvají vždy déle, než si manžel představuje.

„Můj manžel mi denně dělá přednášku, jak dobře uměla vařit jeho matka.“ stěžuje si Bára.

„Můj manžel to dělal také.“ mávne rukou Eva.

„A už to nedělá?“

„Ne! Začala jsem mu vyprávět, jak dobře uměl můj táta vydělávat velké peníze.“

„Dobrý den! Chtěl bych si vybrat peníze - dědil jsem po dědečkovi v Americe.“

„A nechcete si je tady rovnou uložit v korunách?“

„Paní, vy jste asi neslyšela dobře. Já jsem dědil, a ne debil!“

Do profesorova kabinetu přišla na konci úředních hodin mladá slečna. Usedne naproti němu do židle, poodrhne si vlasy a povídá:
„Udělala bych cokoliv, abych tu zkoušku získala.“

Pak si upraví výstřih, nakloní se víc k profesorovi, hluboce se mu podívá do očí a říká:
„Myslím tím, že bych udělala úplně cokoliv.“

Profesor jí oplatí hluboký pohled a říká:
„Cokoliv?“

„Cokoliv.“ odpoví slečna.

Kantor jemným hlasem povídá:
„Cokoliv?“

„Cokoliv!“

Kantor zašeptá:
„A nemohla byste se to naučit?“

Farář ztratil kolo. Tak povídá kostelníkovi:
„V neděli při kázání se budeš dívat pozorně na lidi, co se budu modlit. Když budu přeříkávat desatero a zdůrazním nepokradeš, ty musíš zjistit, s kým to nejvíce trhlo.“

V neděli na kazatelně se modlil desatero, ale nepokradeš nezdůraznil. Kostelník se pak udiveně ptá a farář vysvětluje:
„Když jsem došel k nesesmilníš, vzpomněl jsem si, kde jsem to kolo zapomněl.“