Maminka s Pepíčkem jsou na procházce v lese. Pepíček zahlédne chlapa v pláštěnce, který klečí na bobku a něco pořád vytahuje ze země.

„Co je to za člověka?“ ptá se maminky.

„To je rybář,“ poučuje ho máma, „chytá žížaly.“

„Žížaly?“ podiví se Pepíček. „Já myslel, že když je rybář, má chytat ryby.“

Do Brna přijede Pražák a chce si dát něco k jídlu. Vejde do restaurace a říká:
„Dobrý den, rád bych si dal nějaké jídlo. Co byste mi doporučil?“

Číšník odpoví:
„Máme šnycl s klechtanem nebo šalinu s okurkem.“

Pražák se zarazí:
„Cože? To jako vážně? To jsou nějaká brněnská jídla?“

Číšník se usměje:
„Ne, šnycl je řízek, klechtan je bramborový salát. A šalina s okurkem je rohlík se salámem a okurkem.“

Pražák se zamyslí:
„Aha, tak já si dám ten řízek. A co k pití?“

Číšník odpoví:
„Bernard nebo kofila.“

Pražák se rozesměje:
„No tak to už snad ani nebudu riskovat!“

Číšník se zasměje taky:
„V klidu, Bernard je pivo a kofila je káva!“

Pražák si povzdychne:
„A to se divíte, že si lidi pletou Brno s cizím státem?“

Popelce je nyní 95 let. Poté, co prožila život s nyní už nebožtíkem princem, sedí dnes na terase, v houpacím křesle a pozoruje svět se svým kocourem Bobem. Jednoho slunného odpoledne se před ní z ničeho nic objeví pohádková babička.

Popelka se podiví:
„Babičko, co Ty tu děláš po všech těch letech?“

Babička odpoví:
„Popelko, od doby, co jsem Tě viděla naposledy, jsi vedla příkladný život. A já bych Ti za to dnes chtěla splnit tři přání.“

Popelka byla překvapená. Zamyslela se a povídá:
„Víš, babičko, princ byl skvělý člověk, ale mizerný investor. Dnes tu žiji z ruky do úst z mizerného důchodu. Pomohlo by mi, kdybys mě učinila bohatou.“

V tu ránu se její houpací křeslo proměnilo ve zlato. Popelka ani nedýchá a děkuje babičce.

Babička odpoví:
„To je maličkost, jaké je Tvé druhé přání?“

Popelka se podívá na své křehké tělo a říká:
„Přála bych si být zase mladá, krásná a plná energie, jako jsem bývala.“

Přání se v mžiku stane realitou. Popelka je zase krásná a v těle cítí příjemné mrazení, jaké již po léta nepocítila.

Babička se zeptá ještě jednou:
„Máš poslední přání, co by to mělo být?“

Popelka pohlédne na vyděšeného kocoura v rohu a praví:
„Nemohla bys proměnit Boba v pohledného muže?“

Jako zázrakem se Bob protáhne a stojí před ní tak krásný muž, jakého ještě svět neviděl. Babička pogratuluje Popelce, popřeje jí šťastný nový život a zmizí stejně náhle, jak se objevila.

Bob a Popelka se po sobě chvíli toužebně dívají. Popelka beze slov zírá na nejkrásnějšího muže jakého kdy spatřila.

Tu se k ní Bob přiblíží a vezme ji do svých silných paží. Přitáhne si ji k sobě a ona cítí ve vlasech jeho horký dech, když Bob šeptá:
„Vsadím se, že teď lituješ toho, že jsi mě nechala vykastrovat.“

Jak se nazývá blondýnka s 1/2 mozku?

???

Nadaná.

Malíř vymaloval kostel a pan farář se zálibou pozoruje dokončené dílo. Najednou ustrne:
„Vy jste namaloval andělovi na ruce šest prstů! Už jste někdy viděl anděla se šesti prsty?!“

„A vy jste snad viděl někdy anděla s pěti prsty?“ odseknul malíř.

Hasič napomíná návštěvníka v divadle:
„Proč tu zapalujete tu cigaretu? Nevidíte nápis?“

„Nápis vidím, ale vás jsem neviděl.“

Kostelník nevěří svým očím. Paní Majerová klečí zbožně v lavici, před sebou modlitební knihu a vedle ní umělý chrup.

„Asi vás ruší při modlitbě,“ ptá se se zájmem.

„Ale kde, ten chrup patří mému Emilovi. Musela jsem mu ho vzít, on by mi mezitím snědl doma bábovku.“

Přijde malý Indián k náčelníkovi a ptá se ho:
„Proč mají Indiáni tak ošklivá jména?“

„Jak ošklivá?“ odpovídá náčelník.
„Tobě se nelíbí Silný medvěd nebo Bystrý sokol?“

„Líbí.“

„Tak o co ti vlastně jde, Smrdutý skunku?“

Padá letadlo k zemi. V letadle jsou tři muži: Čech, Rus a Cikán. Musejí něco vyhodit, tak Rus řekne:
„Vyhoďme cikána.“

Čech namítá:
„To by byl rasismus.“

Tak se domluví, že si dají otázku. Rus se zeptá:
„Jaká byla největší katastrofa?“

Čech odpoví:
„Titanic.“

Čech se zeptá:
„Kolik tam bylo lidí?“

Rus odpoví:
„2222.“

A spokojeně řeknou cikánovi:
„A ty nám je všechny vyjmenuj.“