Hodně naštvaná manželka si stěžuje svému muži, že tráví každý volný večer v hospodě.

On jí říká:
„Tak tam pojď jednou se mnou !“

Ona přikývne a jdou spolu do hospody.

On:
„Co ti mám objednat za pití?“

Ona:
„No, asi to samé, co ty.“

Manžel objedná dva panáky whisky a ty svoje okamžitě do sebe kopne. Manželka nejdřív opatrně ochutná, pak se zakření, vyplivne to a povídá:
„Fuj, to je hnus, jak to vůbec můžeš pít ?!“

„No vidíš. A ty si myslíš, že se tady každý večer bůhvíjak bavím!“

Farář ztratil kolo. Tak povídá kostelníkovi:
„V neděli při kázání se budeš dívat pozorně na lidi, co se budu modlit. Když budu přeříkávat desatero a zdůrazním nepokradeš, ty musíš zjistit, s kým to nejvíce trhlo.“

V neděli na kazatelně se modlil desatero, ale nepokradeš nezdůraznil. Kostelník se pak udiveně ptá a farář vysvětluje:
„Když jsem došel k nesesmilníš, vzpomněl jsem si, kde jsem to kolo zapomněl.“

V malém obchůdku na venkově byla na dveřích veliká, výrazná cedule „Pozor, pes!“ Chlápek, který tou vesnicí projížděl a šel si koupit cigarety nahlédne opatrně dovnitř a kouká, na zemi u pultu leží unaveně vypadající starý baset a spí. Ptá se tedy prodavače:
„Je to ten pes, na kterého si mají lidi dávat pozor?“

„Jo, to je on.“

„No, nevypadá, že by mohl být nějak nebezpečný. Můžete mi říct, proč jste tam dal tu ceduli?“

„Dokud tam ta cedule nebyla, lidi o něj zakopávali.“

„Proč se vlastně Dáša nevdala?“

„Hrála kdysi basketbal a zůstal jí návyk dávat koše.“

Pánbůh si povolá Obamu, Medveděva a Klause a po jednom si je volá k sobě do pracovny.

První vyjde Obama, ostatní se na něj sesypou a ptají se co a jak. Obama, viditelně bledý, říká:
„Chtěl po mně, abych ukončil všechny války, které vedeme, jinak stiskne takový zelený tlačítko a Amerika přestane existovat. Vůbec nevím, co s tím mám dělat.“

Druhý jde Medveděv. Podobná situace.
„Chtěl po mně odstavit komunisty od moci v celém Rusku. Jinak zelené tlačítko. Vůbec nevím co s tím.“

Třetí jde Klaus. Vyjde ven, potutelný úsměv.
„Chtěl po mně, aby se v Čechách přestalo krást.“
Sáhne do kapsy: „Tak tady je to tlačítko.“

Dva inženýři stáli u základny vlajkového stožáru a dívali se na jeho vrchol. Šla kolem žena a zeptala se, co dělají.

„Máme zjistit výšku tohoto stožáru,“ řekl jeden z nich, „ale nemáme žebřík.“

Žena vytáhla z kabelky klíč, uvolnila pár šroubů a položila stožár na zem. Pak vytáhla svinovací metr, změřila ho a oznámila:

„Dvacet jedna stop a šest palců,“ a odešla.

Jeden z inženýrů zakroutil hlavou a rozesmál se:
„To nám je fakt k ničemu. Ptáme se na výšku a ona nám řekne délku!“

Oba inženýři mezitím opustili svá zaměstnání a v současnosti působí jako zvolení členové parlamentu.

Doktor na gynekologickém oddělení v nemocnici má vizitu. Vejde na pokoj a ptá se první pacientky:
„Tak maminko, kdypak to čekáte?“

„Pětadvacátého, pane doktore.“

Přijde k druhé pacientce a opět se ptá:
„Kdypak to čekáte vy?“

„Taky pětadvacátého.“

„A vy taky pětadvacátého?“ ptá se třetí.

„Ne, já s nima na tom školení nebyla.“

Bača Ondro přijde za bačou Ďurem a praví:
„Bača Ďuro, požičajú mi varechu na syr.“

Bača Ďuro se zamyslí a říká si:
„Požičiam mu varechu na syr, nevráti mi ju, nedorobím syra, zle bude. Nepožičiam mu varechu, nasere sa, zatne mi valaškou medzi oči, tiež bude zle. Ej dám mu ja len takú vyhýbavú odpoveď.“

„Počúvajú bača Ondro, a hybajú mi do riti.“

Do profesorova kabinetu přišla na konci úředních hodin mladá slečna. Usedne naproti němu do židle, poodrhne si vlasy a povídá:
„Udělala bych cokoliv, abych tu zkoušku získala.“

Pak si upraví výstřih, nakloní se víc k profesorovi, hluboce se mu podívá do očí a říká:
„Myslím tím, že bych udělala úplně cokoliv.“

Profesor jí oplatí hluboký pohled a říká:
„Cokoliv?“

„Cokoliv.“ odpoví slečna.

Kantor jemným hlasem povídá:
„Cokoliv?“

„Cokoliv!“

Kantor zašeptá:
„A nemohla byste se to naučit?“